Archiv pro rubriku: texty

Vzpomínka

znám pár míst z nich tají se mi dech
a buď si jist že pro ně místo v srdci nenajdeš
člověk na čas ztratí i to poslední co má
a k modlitbám se vrátí až mu bude zpívat tma

no tak hudbo hraj ať tu nejsem sama
jen já a tma jen já a tma bolavá

plamen zhasíná
v nás dál už není
nezbyla nám síla
jsme poražení
do prázdných láhví od vína
dám krátké psaní
jak příběh končí jak začínal
už nic nezměním

na okenní rám smutek uléhá jak dlouho chce tu spát
na okenní rám smutek uléhá

vytržený list z paměti
nikdy nečíst zpátky nelepit
nebylo by tání bez zimy
a v modlitbách mých přání
spatřit oči máminy

no tak hudbo hraj jak hrávala mi ona
než nastala tma nastala tma bolavá

vzpomínkou ožíváš
už nic nezměním
v šedé síni zpěv doznívá
nikdo tu není
jen v prázdné láhvi od vína
dál skryté je psaní
jak příběh končí jak začínal
už nikdo neví

na okenní rám smutek uléhá jak dlouho chce tu spát
na okenní rám smutek uléhá a já ho kolíbám

Den

když slza spadne na sešit
a doufá že jí nikdo nespatří
na dveřích nápis: „nerušit“
pro nepatřičné co nikam nepatří

jako by někdo umíral
ale není kdo by to byl
nad žaludkem ten pecivál
válí se jako by se smál
jako by vůbec netušil

že zítra bude novej den
a co je teď je jen sen
co se dlouho nezdrží
ptáci zpívaj asi jsou
s netrvanlivou adresou
na nepotřebným nádraží

zítra ty krásný vypustí
na ulice i náměstí
štěstí se někam nakloní
že někam spadne s tím počítej
tak se dobře podívej
a pak si naber do dlaní

když slza spadne na ubrus
a všichni už šli spát
už nestojí to za pokus
a není co komu dát

už ani není co si vzít
odevzdat těla bez duší
a srdce prosí: „nekrotit
slzy ty nikdy nesušit“
a asi vůbec netuší

že zítra bude novej den
a co je teď je jen sen
co se dlouho nezdrží
ptáci zpívaj asi jsou
s netrvanlivou adresou
na nepotřebným nádraží

zítra ty krásný vypustí
na ulice i náměstí
štěstí se někam nakloní
že někam spadne s tím počítej
tak se dobře podívej
a pak si naber do dlaní

Dokola

jak je to možný
co se to stalo
že srdce mé mlčí
o našich nadějích

jak je to možný
tolik lásky nás to stálo
a přece přišly slzy
unesly nás v peřejích

jak je to možný
snad se mi to jen zdálo
a ráno čeká
na mé probuzení

jsme dva nevinní
na útěku
co překračují
jednu dlouhou řeku

co teče dokola dokola dokola
kolem nás a není cesty zpět
dokola dokola dokola
jednou milovat podruhé nenávidět
dokola dokola dokola
když lásce dojdou slova přestane působit
dokola dokola dokola
je uměním na světě žít

řeka smutku
a nenávisti
nikdo nás
najednou nejistí

před utonutím
ztracením se
před uklouznutím
na kluzké římse

jsme tu sami
opuštění
světem zmatení
bez znamení

rozpůlení
na dvě osoby v těle
do slova
do písmene

dokola dokola dokola
kolem nás a není cesty zpět
dokola dokola dokola
jednou milovat podruhé nenávidět
dokola dokola dokola
když lásce dojdou slova přestane působit
dokola dokola dokola
je uměním na světě žít

dokola dokola dokola
lá lá lá lá lá

Stačilo říct

vstávání
usínání
po nebi lítání

dolů padání
hledání
nenacházení ze sna blouznění

už nikdy neříkej: „jsi má..“

stačilo říct že ty a já
jsme minulost pouhá
stačilo říct že ty a já
už nejsme láska

doteky dlaní
do rána milování
vzpomínání

zapomínání
v celým těle chvění
nenávidění

už nikdy neříkej: „jsi má..“

stačilo říct že ty a já
jsme minulost pouhá
stačilo říct že ty a já
už nejsme láska

stačilo říct že ty a já
jsme minulost dlouhá
stačilo říct že ty a já
už nejsme láska – nekonečná

Motýl

noční motýl sražen k zemi světlem denním
žádá nový nádech a probuzení
stává se jiným s ním stávám se jinou
v záchvatu noci se dvě tváře spojí v jedinou

slzy mě naučí se usmívat
když noc oči otvírá a já usínám
i do sítí pavoučích se dá štěstí chytat
a smrti v křídlech andělských už nemusím se bát

mraky plujou s vědomím
že až příjde čas spustí se déšť
nastane den kdy vzpomenem si na paměť
na naše rány bolavé

slzy mě naučí se usmívat
když noc oči otvírá a já usínám
i do sítí pavoučích se dá štěstí chytat
a smrti v křídlech andělských už nemusím se bát

o to co teď mám co budu mít a co chci
aby milovaní ještě žili přeju si
aby nekončily dny aby už nekončily dny

slzy mě naučí se usmívat
když noc oči otvírá a já usínám
i do sítí pavoučích se dá štěstí chytat
a smrti v křídlech andělských už nemusím se bát

Už víš

už víš že se to blíží
že ti nic tak neublíží
a úzkost tě tiše svírá
kruh se točí uzavírá

tak cítíš že jsem jiná
je to bolest je to vina
z nás dvou zbyla polovina
v moři slz v kapce vína

od setmění do svítání
odpuštění milování
křehká slova jemné chvění
nic z toho tu dávno není

v tomhle kraji v tomhle světě
asi nejsem ta co chce tě
odcházím opouštím tě
v tomhle slově v téhle větě

Pokušení

rozdělit chtělo-li se tělo
stromu větve ulomit
a slunce růže vysázelo
ze soucitu s jabloní

stála tu na louce široké
a svým stínem přišla vhod
kdo mohl vědět před rokem
že z ní bude hrob

a možná má to tak i být a možná ne
to teď pro nás skryté zůstane
jsi jenom příslib dnešní noci bezedné
jsi jenom pokušení
jsi další pokušení mé

mohyle jedné lásky
naději někdo do kořenů vryl
když dvě jména na provázcích
na její větve pověsil

pod tíhou jmen pod tíhou bytí
volá stále o pomoc
modlí se za nás za přežití
za každou další noc

a možná má to tak i být a možná ne
to teď pro nás skryté zůstane
jsi jenom příslib dnešní noci bezedné
jsi jenom pokušení
jsi další pokušení (mé)

Jedináček

jedináčku vůně bolí
jedinou tvou adresou
jedináčku pole holý
tam nás oba vynesou

sladké zapomnění kde je když tady není

cítím a nevidím tě
pistole ve mě do mě pálí
modlitbou zaháním tě
jsem jen tvůj obraz v dáli
svým tělem neomámíš
pistole ve mně v prachu hoří
jsi mimo zapomnění
a já se bojím že se spálím a shořím

můj jedináčku stále bolíš
bledou temnou noblesou
jedináčku v krvi prosíš
ať tu bolest odnesou

sladké zapomnění kde je když tady není

cítím a nevidím tě
pistole ve mě do mě pálí
modlitbou zaháním tě
jsem jen tvůj obraz v dáli
svým tělem neomámíš
pistole ve mně v prachu hoří
jsi mimo zapomnění
a já se bojím že se spálím a shořím

na na na na na
ať už mě odnesou
na na na na na
kde že sou
na na na na na
z milosti tvé střely do prsou

bolest nadrolím stisknu a povolím

cítím a nevidím tě
pistole ve mě do mě pálí
modlitbou zaháním tě
jsem jen tvůj obraz v dáli
svým tělem neomámíš
pistole ve mně v prachu hoří
jsi mimo zapomnění
a já se bojím že se spálím a shořím

jedináčku jak výstřel bolíš
ať tu bolest odnesou

Amor

svítání
zkouší vstát
umírání
sblíží nás

jsem jen tisíc pocitů
odpověď nechtěj není tu

už je tu luk a šíp
kdo dál to zná
vím to líp
už se začíná

jsem jen tisíc pocitů
odpověď nechtěj není tu
vyhrává kdo uvěří
že trefí ten co nemíří

jen tak lítá
když nám v domě zhasnou
a prázdným zpívá
že lžou
jen tak lítá
a tvář má krásnou
když nám znovu svítá
jsme tmou

jsem jen tisíc pocitů
odpověď nechtěj není tu
vyhrává kdo uvěří
že trefí ten co nemíří

náhodou
najde cíl
náhodou
se jiný skryl

jsem jen tisíc pocitů
odpověď nechtěj není tu
vyhrává kdo uvěří
že trefí ten co nemíří

Jsem

místy v krajinách
stopy v cizích tvářích
v podvědomí
strach
jsem

teplem v peřinách
střepy pod polštáři
už ne sebevrah
jen člověk
beze jmen

když mi odpouštíš
pohybem dlaní probudíš den
ale nejsi blíž
jen připomínáš
kým jsem

světluška zimních rán
vítr z dvou světových stran
bezbarvá hladina vod
člověk v mém těle je sám
vkrádá se pod víčka tam
kde bez břehů protékám a mizím

ničí bytost v tmách
ničí tón v ozvěnách
ční z vodních řas
tvůj stín

peruť víří prach
z rtuti čtu ti v snách
až rty ztlumí hlas
ti prozradím

jsem
světluška zimních rán
vítr z dvou světových stran
bezbarvá hladina vod
člověk v mém těle je sám
vkrádá se pod víčka tam
kde bez břehů protékám

z nenarozených květů kopretin
z dvou různých světů z pleti konkubín
spletitá cesta k cíli

s oslněním i s chutí stát se tím
co dávno je tu co sama nevidím
nechci přestat dokuď jsme živí

sen
světlušky zimních rán
vítr z dvou světových stran
bezbarvá hladina vod
člověk v mém těle je sám
vkrádá se pod víčka tam
kde bez břehů protékám a mizím